Dawson City

Jedno z nejznámějších měst oblasti Klondiku, nerozlišuji Kanadu nebo Ameriku, protože hranice byly vytvořeny uměle a celé území, dle mého názoru, je stejné. Už jako dítě jsem o Dawson City slyšela a snila, že se tam jednou podívám. Vyrůstala jsem na dobrodružných knížkách Foglara, Jacka Londona a prožívala osudy hlavních hrdinů zasazených do pustiny dalekého severu. To, že se London nechal inspirovat vlastními zážitky, jsem se však dověděla až zde…😊

Dawson City

Dawson City zažilo největší slávu mezi lety 1897-99, kdy zde žilo až 30 tis. obyvatel. Zakladatel města J.F. Laude prvně zkoušel štěstí jako zlatokop, ale brzy si spočítal, že vydělá víc jako podnikatel, a tak si vytyčil veliký pozemek na břehu řeky Yukon, zaregistroval si ho a postavil na něm sklad a dům, který později sloužil jako hostinec. Město bylo pojmenováno podle slavného kanadského geologa George Mercera Dawsona a brzy se stalo největším sídlem od San Francisca na sever. Ceny za služby se zde vyšplhaly do závratných výšin, kdy například noc v hostinci stála víc jako několikaletý nájem za byt v New Yorku! Laude též vydělával na prodeji svého pozemku kdy nabízel čtvereční stopu (0,09 m²) za neuvěřitelných $200! I tak se město rychle rozrůstalo a nechyběly tu věhlasné restaurace, tančírny, kabarety, nemocnice, divadla…

Stejně rychle jako město získalo svou slávu, tak ji i ztratilo. Nebylo zde dostatek bohatých nalezišť pro všechny, ceny za pozemky byly závratně vysoké, a tak lidé začali odcházet za novými nalezišti na Aljašku. Již roku 1902 žilo ve městě méně než 5000 obyvatel a v současnosti je to okolo 1300. Turisté sem ale proudí z celého světa, a tak město neupadlo v zapomnění. Vše zde vypadá jako za starých dobrých časů, ulice jsou prašné, domy dřevěné a křivé. Můžete jít zdarma na prohlídku města s dobově oblečenou paní, která vás provede vnitřky historických budov a vy se přenesete o 125 let zpátky.

Určitě si zajděte do informačního centra, tam vám rádi poradí, kam se vydat a co stojí za návštěvu. My jsme se právě díky tomu účastnili té prohlídky města, navštívili zajímavé Dawson City Muzeum připomínající historii města a celé oblasti.

Dozvěděli jsme se, že zde žil a hledal zlato spisovatel Jack London, který napsal mnoho románů inspirovaných právě ročním pobytem zde na Klondiku. Navštívili jsme i jeho malé muzeum, které je věnováno nejen jeho pobytu na Aljašce. Uvidíte zde dobové fotografie, postavenou repliku chaty, kterou nalezli po 60 letech, co byla opuštěna jím a dalšími 2 muži. Klády z ní použili právě na stavbu této v muzeu. Můžete si tu přečíst ukázky z jeho knih a podívat se na zfilmovanou část příběhu. Vstupné je dobrovolné.

Dalším pro nás významným místem byl hřbitov, ano opravdu hřbitov. Musím se přiznat, že jsem to až do té doby nevěděla, ale žil tu a nakonec i zemřel jeden významný český cestovatel, dobrodruh, zlatokop, obchodník, vypravěč atd. Jan Eskymo Welzl (1868 – 1948). Byl údajně zvolen i náčelníkem domorodých Inuitů. U nás se zejména proslavil díky korespondenci s Rudolfem Těsnohlídkem, který na základě dopisů vydal knihu Eskymo Welzl. Po jeho smrti Welzl oslovil redakci Lidových novin a ujali se ho dva novináři, kteří s ním sepsali další knihy. Zejména Třicet let na zlatém severu měla obrovský úspěch, a to i v zahraničí, zejména USA. Předmluvou ji dokonce opatřil Karel Čapek.  Knihy a dopisy v sobě nesou velké nepřesnosti a pochybnosti, zda to opravdu vše Welzl zažil, to jim ovšem neubírá na jejich poutavosti 😊.

Celý den jsme završili návštěvou místního kabaretu Diamond Tooth Gerties Gambling Hall, který je veden opět v historickém stylu a vy si tu za vstup $15 můžete dopřát návrat do minulosti. K dispozici jsou karty, ruleta nebo můžete jen sedět u stolu a koukat na tanečnice kankánu, které zde skoro každý večer baví diváky jako za starých časů zlaté horečky. My jsme si zde dali pivko, hamburger a opravdu si večer užili.

Ještě musím doporučit vyhlídku nad městem Midnight Dome Viewpoint, kde jsme i nocovali. Je zde krásně vidět celé údolí řeky Yukon a město pod vámi. Určitě stojí za návštěvu.

A jak je to se zlatem? To se těžit nepřestalo 😊 Jen způsob získávání se zmodernizoval…z původního rýžování písku a štěrku v kovové pánvi v řece se postupně přešlo na systém beden, kam se házela směs materiálu lopatami a promývala se vodou. V současnosti se používají automatizované stroje a těžba stále pokračuje.

Město Dawson City je rozděleno mohutným tokem řeky Yukon a není tu postaven most, proto se využívá přívoz, který vozí především místní, ale i turisty. Nastává však období v roce cca 6 týdnů, kdy se přes řeku nedostanete, protože není dostatečně zamrzlá, to si obyvatelé musí udělat dostatečné zásoby a počkat, až bude led na řece dostatečně silný a mohou bezpečně přejet/přejít na druhou stranu.

My jsme pozdě odpoledne pokračovali právě na druhou stranu řeky na silnici Top of the Wolrd Highway (Silnice vrcholu světa), která vede směrem na Aljašku, USA.

Silnice Top of the World Highway

Tato silnice vede z Dawson City přes hranice s USA do městečka Chicken a v Tetlin Juction se napojuje na naši starou známou Alaska Highway. Na Kanadské straně je po většinu trasy štěrkový povrch, a pro složitou údržbu bývá otevřena JEN v létě. Další věc, na kterou si musíte dát pozor, je otevírací doba hraničního přechodu. Údajně jsou na začátku cedule upozorňující na tento čas, ale ani jeden z nás si toho nevšiml, tak jsme si v pohodě k večeru vyjeli a nic jsme neřešili. Kochali jsme se nádhernými barvami podzimu, zacházejícím sluníčkem, které ještě vše krásně dobarvovalo, a dávali jsme si na čas. I když jsme na hranice dojeli v 20:50, tak už nás celník nepustil, že má vypnutý počítač, takže máme smůlu a musíme si počkat na ráno až zas otevřou. Otevírací doba je od 9 do 21 yukonského času (8–20 aljašského času), tak plánujte lépe než my. Ale něco špatné je pro něco dobré…😊

S nepořízenou jsme museli odjet z dohledu celnice a hledali jsme alespoň trochu schované místo vedle cesty, kde bychom nebyli vidět a tolik nefoukalo…to se bohužel nepovedlo, protože cesta dostává svému jménu dokonale a vede po hřebeni, tudíž je opravdu velmi exponovaná. Snažili jsme udělat Mírovi závětří alespoň trochu autem, ale moc to nepomohlo. Byla to naše nejchladnější noc v mínus 10 stupních a vítr. Každopádně nějakou náhodou nebo intuicí jsme se s Martinem oba kolem třetí vzbudili a divili se, že je venku takové světlo. Že by tak zářil ten hraniční přechod? Když jsme odhrnuli stínítka, tak jsme se nemohli více mýlit...koukali jsme na naši první polární záři! 😊 Zima nezima, nasadili jsme bundu, čepici a vylezli do té větrné noci…nad hlavou nám tančila roztodivná zelená světýlka, která plula po nebi a nás pohltil němý úžas, pocit pokory a obdiv přírodě, jak je mocná.

Bylo to poprvé, co jsme ji oba viděli a na ten zážitek nikdy nezapomenu. Aurora borealis, northern lights…I když se mi ji nepodařilo vyfotit, tak ta vzpomínka zůstane.

Ráno jsme vše jen sbalili a čekali až otevřou hranice, abychom už mohli odjet z té větrné hůrky a uvařit si snídani někde normálně.

Vítej vysněná Aljaško!!! 😊 Cestu jsme měli jen sami pro sebe, až při napojení na Alaska Highway jsme začali potkávat další auta.